|
||||
O KNIZE VEVEŘÁCKÁ KRONIKAAutorka knihy Kateřina Mojžíšová žije s rodinou a čtyřmi psy na samotě na pomezí středních a východních Čech. Dům, obklopený velkou zahradou, sousedí s akátovým lesíkem, ve kterém se usadila divoká veverka (pojmenovaná Pinky). Autorka pro ni na zahradě vybudovala systém vzdušných visutých mostů, krmítek a budek, a díky tomu mohla pozorovat, fotografovat a poté v knize zaznamenat čtyři roky jejího života. Některá pozorování jsou zcela unikátní - např. veverčí porod, přenášení ještě slepých mláďat mezi jednotlivými hnízdy či první krůčky mláďat po opuštění rodného doupátka. Všechna pozorování autorka již několik let zaznamenává na webové stránce Veveřáci (http://veveraci.bloudil.cz). Kniha v pevné vazbě klasického knižního formátu A5 má 288 stran, z toho je 32 stran na křídovém papíře s více než stovkou barevných fotografií (Pinky, jejich potomků, ale i lokality, kde se příběh odehrává, veverčích hnízd, visutých mostů, krmítek, budek atd.). Sám text má 68 kapitol (doprovozených dalšími černobílými fotografiemi) a líčí osudy Pinky od jejího nastěhování na zahradu před třemi lety až do konce roku 2004. Nejde o pouhé převzetí textů z webu Veveřáci, v řadě případů přibyl text úplně nový a to tak, aby nešlo o samostatné izolované příhody, ale aby vznikl souvislý "Pinkin příběh". Knížka stojí 330 korun, poštovné i balné je zdarma. Při objednávce mailem knihu odešleme obvykle nejpozději do dvou dnů, a to formou doporučené zásilky (tu Česká pošta většinou doručuje do druhého dne). Pokud si tedy chcete Veveřáckou kroniku objednat, můžete tak učinit jediným stručným mailem na adrese zona@iol.cz. Do 24 hodin Vám mailem potvrdíme přijetí objednávky a současně sdělíme, který den bude knížka odeslána. Do objednacího mailu (vzor najdete dole) stačí uvést pouhé 2 údaje: 1. Adresu, kam knihu(y) zaslat 2. Způsob platby - zda zaplatíte (po doručení knihy a kontrole, že je kniha nepoškozená) složenkou či převodem z účtu. (Pokud budete platit složenkou, bude přiložena ke knize, pokud převodem z účtu, sdělíme Vám číslo účtu a potřebné symboly mailem.) VZOR MAILOVÉ OBJEDNÁVKY:
Objednávám 1 kus knihy Veveřácká kronika.
|
Recenze knížky Veveřácká kronika na Zvířetníku Neviditelného psa »»» Obálka Veveřácké kroniky a fotografie
|
ukázka z knihyPovolání: sebevrahIntenzivnímu výcviku dospívajících veveřat se Pinky poctivě věnovala jen první dny po rozstěhování mláďat do několika hnízd na zahradě i v jejím okolí a pak už k výuce volila značně benevolentnější přístup. Po ranní kojící návštěvě hnízd s prcky vždy chvíli počkala, zda se k ní někdo připojí, a když se tak nestalo, šla si po svých. Dospívajícím potomkům dávala jasně najevo, že má svůj vlastní život, který nehodlá nikomu podřizovat a to, zda ji budou následovat, je jen jejich volba. Bystřejší mláďata drsnou školu života brzy pochopila a buď po snídani rychle spěchala za mámou, aby se v její přítomnosti ještě něčemu přiučila, či už si připadala dostatečně sebejistá a zvolila si denní rozvrh po svém. Mezi chápavými veveřími premianty však v hnízdečku na lípě u domu bydlel i nejmenší benjamínek, kterému stručně řečeno nedocházelo nikdy nic a když už, tak pozdě... Pravidelně se mu stávalo, že po ranním kojení zaspal a když se mu konečně podařilo probrat, byla celá veveří školka dávno ztracená kdesi v terénu a on s výrazem vtěleného neštěstí rozpačitě bloumal kolem, ve snaze nalézt alespoň nějakou veverku, ke které by se mohl připojit. Protože nejblíže doupátku na lípě byla Krýťova voliéra, pokaždé k ní plný naděje zavítal a nejméně půl hodiny se snaživě pokoušel přidat alespoň k němu, než mu došlo, že skrz pletivo ani při největší snaze neprojde. Pro svou až dojemnou neschopnost a krásu ošklivého kačátka si veveřátko rázem získalo mé sympatie. Zatímco ostatním mláďátkům jiskřila srst nablýskanou krásou hollywoodských barbín, nejmenší prcek vypadal jako umouněná popelka. Po mámě zdědil tmavě rezavou barvu srsti s výrazně "začouzenou" šedou tlamkou, takže vypadal, jako by si při svých průzkumech hrál na kominíka a explodující kamna mu posypala tvářičky sazemi. Jeho očička, posazená malinko dál od sebe než je u veverek obvyklé, jen ještě víc umocňovala bezradný popletený výraz, který se téměř permanentně prostíral na jeho nevinné přihlouplé tvářičce. Při pohledu na něj jsem nešetřila superlativy a přesvědčená o tom, že něco tak rozkošného musí být jedině veveří holčička, jsem mu nedočkavě přiřkla něžné jméno Ostružinka. Později jsem však ke svému obrovskému překvapení zjistila, že dojemné stvoření je ve skutečnosti kluk, ale protože jméno už bylo vžité, zůstalo mu přízvisko Ostružínek... Ostružínek se od prvního dne, kdy vykoukl z hnízda, jevil jako jasný adept "na sebevraždu". Zatímco bráškové a sestry rychle instinktivně vycítili, že údělem divoké veverky je být stále ve střehu (protože jakmile předky prověřenou zkušenost porušíš, staneš se zanedlouho něčí večeří), popletený Ostružínek na opatrnost nijak nedbal. Kdepak, aby se při putování zahradou rozhlížel a neustále na půl ucha naslouchal, zda se neblíží nějaký nepřítel! K životu zrzavý kaskadér přistupoval s bezstarostnou dětskou naivitou, jistý si tím, že jemu se nic stát nemůže a když už by nějaké nebezpečí hrozilo, zavřeští a "mamča" ho v poslední chvíli z bryndy ráda vytáhne. Co na tom, že se sourozenci dávno naučili používat k překonávání mezer mezi stromy visutých mostů, aby se tak co nejvíc vyhnuli na zahradě polehávajícím retrívrům! Ostružínek si vykračoval jako pán po betonových chodníčcích a pokud to jen trochu šlo, volil k cíli tu nejkratší pozemní cestu, nejlépe přímo kolem otevřených dveří terasy, kde vyspávali retrívři. Jak se ukázalo, další slabou stránkou lehkomyslného mrňouse byla orientační schopnost. Ostružínkovi dalo neskutečnou práci zapamatovat si, kde roste strom s k zbláznění chutnými jablíčky, kde právě dozrávají křupavé lískové oříšky či kde najde mističku s vodou. Když už po několika minutách zmateného pobíhání hledaný cíl konečně nalezl, zapomněl pro změnu cestu zpátky a tak ho při návratu domů čekalo bloudění nanovo. Jedno dopoledne si asi hodinu soustředěně nacpával bříško jablečnými semínky a ve chvíli, když už jsem začala uvažovat o tom, jak se do něj takové množství jadýrek může vůbec vejít, ospale zazíval a jal se naducané tělíčko líně sunout po kmeni dolů. Protože už jsem měla jeho rituály odkoukané, bylo mi jasné, že se hodlá přesunout do hnízda na lípě u domu, kde bude až do odpoledne přežraný k prasknutí vyspávat, než mu znovu vyhládne a dobloudí si pro závěrečnou večerní "porcičku". Po sestupu na zem se jako už tradičně nezdržoval dle jeho soudu zbytečným rozhlédnutím, kterým by si ověřil, zda někde poblíž neleží retrívři a s bezelstnou lehkomyslností vesele hopkal po betonovém chodníčku směrem k domu. Cestička ho dovedla až na terasu, kde se ocitl v uličce mezi Krýťovou voliérou z jedné strany a z druhé zasklenou terasou, na které leželi retrívři. Protože jsem si včas všimla, že se Ostružínek chystá přesunout, vyběhla jsem ven a zavřela vstupní dveře na terasu. Dveře tvoří ze dvou třetin sklo, dolní třetina je dřevěná a v jejím středu je prořízlý obdelníkový půl metru široký otvor, kterým na terasu prolézají retrívři (používají terasu jako velkou luxusní psí boudu). Otvor ve dveřích je zakrytý odshora zavěšeným silným manžestrem stejné tmavohnědé barvy, jako má dřevěná výplň dveří, aby na odpočívající psiska netáhlo. Když chci mít jistotu, že retrívři z terasy skutečně nevyběhnou, mohu otvor ve dveřích zatarasit na míru uříznutým prkýnkem z překližky. To jsem ale nepokládala za potřebné, protože oba pejsci spokojeně chrněli na matracích uvnitř zaskleného prostoru terasy a o blížícím se Ostružínkovi neměli ani zdání. Přesto jsem však u dveří zůstala, ne tak kvůli bezpečnosti, ale proto, abych si mohla popleteného veveřího turistu prohlédnout zblízka, až bude po chodníčku těsně kolem terasy procházet. Ještě že jsem tak učinila! Chvíli poté totiž Ostružínek z typicky přihlouplým výrazem vtělené nevinnosti bezstarostně přihopkal až k terase a skálopevně přesvědčený, že už jedoma, začal přední pacičkou odhrnovat manžestr zakrývající otvor ve dveřích. Retrívři, vyrušení škrábáním, rázem zvedli hlavy a začali větřit směrem, odkud se podezřelý šramot ozýval. Rychle jsem uchopila poblíž ležící prkýnko a přitiskla ho na otvor ve dveřích, než se stane nejhorší a veveří popleta vstoupí otvorem přímo na terasu, ke mně a ke psům. Ostružínka rána, kterou prudké přibouchnutí prkýnka způsobilo, nijak nevylekala. Jak jsem skrz prosklené dveře viděla, překvapeně si "ducnul" na macatou zadničku, pořádně zazíval a ještě jednou zkusmo zaškrábal pacičkou na dveře. Po pár vteřinách nechápavého rozhlížení škubnul hlavičkou, jako by si říkal: "ahááá, tak ono je to tááámhle", a beze spěchu se vydal teď už správným směrem k lípě, na které byla ve čtyřmetrové výšce nad zemí v rozsoše dvou větví spletená jeho veveřácká ložnička. O tom, že se nejednalo o náhodu či pro veverky typickou zvídavost, jsem se měla možnost přesvědčit během týdne ještě několikrát, kdy jsem prkýnkem usilovně odrážela jeden útok zmateného veveřáka na dveře terasy za druhým. Ani bych se nedivila, kdyby se Ostružínkovi nakonec podařilo najít třeba otevřené dveře z ložnice do zahrady, a já ho pak našla, jak přežraný k prasknutí (a rozvalený jako paša) spokojeně vyspává v peřinách... |
||